Noviny hlásají, že spadlo letadlo se třemi českými hokejisty. Ty více kosmopolitní plátky přiberou do party i slovenského Pavla Demitru. Ostatní cestující mají tu smůlu, protože nedokážou vzedmout onu obrovskou lavinu emocí, jako „zlatí hoši“. A pokud by se zdálo, že slz je málo, novináři jim zajisté pomohou probít se do koutků očí. Jan Marek je v tomhle snadný terč. Lidovky zopakují část jeho nedávného rozhovoru o strachu z létání, Novinky pro změnu přinesou Markův povzdech nad tím, jak se mu stýská po manželce a nedávno narozeném Honzíkovi. Tento atak na základní city čtenářů musí vyjít. Lidovky ještě v rámci česko-slovenské vzájemnosti do titulku dodají, že Demitrova manželka se zhroutila. ČT24 pro změnu najede na speciál, kde se mj. snaží hodinu zcela vážně spekulovat nad příčinou zřícení letadla. Informační hodnota nulová. Hlavně že běží aktuální zpravodajství. Když už je konečná bilance obětí venku, přichází druhé kolo – rozhovory se spoluhráči, trenéry, fanoušky. „Máte nějaký zážitek s těmito hráči, který vám zůstal v paměti?“ Pro tenhle druh zpravodajství existuje dobře vystihující termín – infotainment (složenina slov „information“ a „entertainment“).
Ani sociální sítě nezajímá nic jiného a Facebook se během chvíle naplní odkazy upozorňující na leteckou tragédii. Komentáře pod nimi jsou zpočátku plny naděje, že oni jeden, dva, či tři přeživší (podle toho, jak se mění aktuální informace v médiích) mohou být právě čeští hokejisté. Poté následuje zklamání. Vašíček, Marek i Rachůnek našli v troskách letadla svou smrt a přežít museli zrovna Rusové. Z toho jeden z nich nebyl ani hokejista, to je tak nespravedlivé, převládá pocit. V tu chvíli vzniká nepřeberné množství skupin, kde jejich členové najednou navenek plni solidarity vyjadřují svůj smutek a pocit sklíčenosti. Proč se taky do obdobné skupiny nepřipojit, stačí jeden klik a všichni vědí, jaká rána to byla i pro mě. Pak už mám svědomí čisté, splnil jsem povinnou pietu, když jsme ten hokejový národ. Ti smutnější přidají i tematickou profilovou fotku. „Kluci, jsem s vámi!“ Proč taky ne, vždyť loni přivezli bronz a předloni zlato! Že se z toho trochu stává trapný kýč, nevadí, všichni jsme na jedné lodi jako onehda, pocit vzájemnosti je dostatečně silný. Do konce týdne.
Ale abych nikomu nekřivdil, lidé potřebují povinnou dávku emocí a na média, která jim v tom zdárně sekundují, jsme si už taky stačili zvyknout. Ale samotný hokejový svaz ztratil reflexi už úplně. Anebo co si máme myslet o vystavených rakvích na Staroměstském náměstí? Bude se skákat a pokřikovat? Určitě to bude „důstojné“ rozloučení. Taková trochu cirkusová reality show. Hlavně že bude dobře zapadat do převládajícího diskursu. Vyvrcholením bude síň slávy. Je mi z toho smutno. Tohle pětiminutové modlářství si trojlístek domácích hokejistů jistě nezasloužil.