Nápad vyrazit na workcamp se ve mně urodil díky doporučení kamarádky. Do té doby jsem o této možnosti neměl ani tušení. Vysvětlila mi, že se jedná o úžasnou šanci vycestovat za pakatel – účastníci workcampu si kromě nízkého poplatku za jeho sjednání platí pouze cestu, o náklady na ubytování a stravu se obvykle postará hostitelská země – především seznámit se se skutečnou kulturou vybrané země. Odpadá tedy ona Potěmkinova mystifikace turistů odskočivších si od pláže pět kilometrů do vnitrozemí, kde jim jde vše na ruku. Na druhé straně má účastník workcampu (camper) také nějaké povinnosti. Jak už ze samotného termínu vyplývá, jedná se o povinnost zapojit se pracovního projektu (v našem případě byla plánována pomoc při opravě základní školy), jehož realizace by neměla přesáhnout dvacet hodin pracovního nasazení týdně. Ovšem pracovní činnost není primárním cílem workcampu, jde především o možnost interakce s místními obyvateli a taktéž v rámci pracovního kolektivu tvořeného campery z celého světa. Aspoň takhle jsem to cítil.
Turecko pro mě nebyla od počátku zcela jasná volba, nakonec se však ukázalo, že z blízkovýchodního regionu, který byl mou prioritou, je jedinou nabízenou zemí pro ještě workcampem nepolíbené dobrodruhy. Nebylo tedy co vymýšlet a po administrativních záležitostech zahrnujících sjednání pojištění, booking letenek a potvrzení náležitostí turecké pobočce jsem se koncem srpna vydal na takřka třítýdenní výlet do Anatólie.
Protože jsme s kamarádem, který cestoval se mnou, vyrazili s dvoudenním předstihem, rozhodli jsme se tuto dobu vyhradit prohlídce Izmiru, kam nás doneslo naše letadlo. S vědomím že Izmir je třetím největším tureckým městem navíc ležící na západním pobřeží Turecka, příliš nevypadal jako turistické letovisko evropského střihu: úzké uličky, kterýma se s troubením proháněla auta, byly po stranách obklopené místními muži popíjejícími tradiční čaj nebo kouřícími vodní dýmku, prodavači a hoteliéry pořvávajícími na turisty a lákajícími je k sobě, a dětmi toužícími si s vámi potřást rukou. Do toho začal muezzin svolávat věřící do okolních mešit a nad hlavou proletěla turecká letka stíhaček. V tomto pro nás neskutečném zmatku jsme našli náš hotel a přemýšleli, kam jsme se to dostali. Přestože jsme byli víceméně v centru města, tak celý Izmir takhle nevypadal. Jeho druhá tvář už vypadala pro Evropana poněkud známěji, snad jen ty všudypřítomné národní vlajky a různí Atatürkové (nejvíce zaujala obrovská Atatürkova hlava vytesaná ve skalním masivu) vzbuzovali podiv nad silným vlasteneckým cítěním, na které jsme neráželi po celou dobu pobytu.
Přibližně 170 km od Izmiru na východ se nacházel cíl naší cesty – malé desetitisícové městečko Savastepe, které se však jevilo ještě o něco menší, než ve skutečnosti bylo. Alespoň místní se tvářili, jakoby se všichni důvěrně znali a v podstatě i celkové vzezření města bylo poněkud skromnějšího rázu. To nejzajímavější na Savastepe byla především jeho prostota a přívětivost místních obyvatel. Ta byla ještě vystupňována dobou, kdy jsme zde dorazili – náš pobyt se časově kryl s Ramadanem a následnými oslavami. Velkou měrou právě díky načasování jsme se mohli stát součástí spousty islámských tradic a místních zvyků, což v nás zanechalo nesmazatelný a veskrze pozitivní efekt. Například ramadanové společné večeře na náměstí po západu slunce a muezzinově modlitbě byly nezapomenutelné. Jídla složena z našeho pohledu především z příloh (obvykle luštěniny s rýží a tradičním svátečním chlebem) byla servírována místními, kteří se mohli doslova přetrhnout, abychom se cítili co nejpohodlněji. Během oslav, které nastaly po Ramadanu, jsme zase byli pozvaní k matce našeho tureckého kamaráda na kávu a oblíbený a (nechutně) sladký zákusek Baklavu. Přivítací ceremoniál se řídil tradičními pravidly zahrnujícími políbení ruky hostitelky a následné uvítání z její strany vonným olejem (který je nalit na ruce hostů) a bonbonem.
Turci, s nimiž jsem přišel do kontaktu, neměli problém naplňovat většinu stereotypů, kterými si je značkujeme. Ač u našich západních sousedů jsou Turci známí jako gastarbeiteři, přece jen máme tendenci přiřazovat k většině středomořských národů přece jen vlažnější pracovní morálku. Během našeho workcampu jsme neměli problém ji nejednou na vlastní kůži poznat. Vrcholem pravděpodobně bylo tvrzení, že nemůžeme jít pracovat, protože bychom se mohli v chladném počasí nachladit – to tehda klesla teplota ke 20 °C. Celý náš pracovní proces se vyznačoval vysokou mírou zmatečnosti a neustálým posouváním termínů a měl především demonstrační charakter pro místní obyvatele – stačí, ať to vypadá, že něco děláme. Obvykle nepracovní doba zahrnující čekání na odvoz či nářadí, které nám nezřídka zapomněli dovézt, a pauzy co 20 minut trvající minimálně čtvrthodinu, jistě převýšila odpracovanou dobu. Ale tohle byl prostě „Turkish style“, jak jsme začali v naší skupině označovat něco, co příliš nefungovalo, či fungovalo ale tak nějak „turecky“. Do toho můžeme dále zahrnout neustálé změny plánů, odsouvání problémů a jejich řešení až na úplně poslední chvíli, do očí bijící nepořádnost (Turci neměli problém odhodit během prohlídky antických památek plastovou láhev kamkoliv jinam než do odpadkového koše) nebo anarchie na silnicích. Na druhou stranu však musím přiznat, že v obecné rovině jsou tyto neduhy již přirozenou a zaběhnutou součástí dennodenního života a věci koneckonců k mému velkému překvapení fungovaly, jak měly. Oproti tomu je třeba také zmínit tureckou přátelskou náturu, která dokázala strhnout i „studené čumáky“ ze střední Evropy a Severní Ameriky. Opravdu, povahový rozdíl byl markantní. To si pak například člověk uvědomí, že když se někoho nedopatřením fyzicky dotkne, tak se nemusí hned omlouvat a cítit se nesvůj, ale že se někde jinde na světě jedná o obvyklou součást dialogu.
Workcamp stejně jako samotné Turecko ve mně zanechali nesmazatelné zážitky a dojmy, které jsou omezené veskrze na ty pozitivní. Po svém návratu domů jsem tedy nešetřil chválou a doporučeními svým kamarádům, aby zkusili takovouto cestu také podstoupit, protože pokud jim přímo nezmění život, tak je aspoň udělá lepšími lidmi. V mém případě mi tato cesta minimálně pomohla zbavit se hojně okolo nás šířenými stereotypy ohledně islámského náboženství a ukázala, že západní způsob života nemusí být tím jediným a možná ani nejlepším.
PS: Jedná se o článek, kt. mi 3/4 roku ležel v PC.